Stresový nástroj pro maxilofaciální chirurgy
Tento nástroj vám pomůže posoudit, zda zažíváte stresovou zátěž typickou pro maxilofaciální chirurgii a identifikovat možné příznaky vyčerpání. Je založen na poradenských principůch, které jsou důležité pro udržení zdraví ve vysokotlakém prostředí chirurgie.
Maxilofaciální chirurgie není jen o řezání kostí a ukládání implantátů. Je to každodenní boj s časem, emocemi a fyzickou vyčerpáností. Každý den začíná před pátou ráno, končí po deváté večer, a mezi tím je ještě několik nouzových případů, nečekaných komplikací a stovky rozhodnutí, která se nemohou vrátit. A když se pak kolega zhroutí, nemáš čas se ptát, proč. Musíš vědět, jak mu pomoci - ne jen jako lékař, ale jako člověk.
Co vlastně znamená zátěž v maxilofaciální chirurgii?
Nejde jen o dlouhé hodiny v operačním sále. Je to kombinace fyzického, mentálního a emocionálního zatížení. Operační zákroky na obličeji jsou přesnější než neurochirurgie, ale stresově náročnější. Proč? Protože chyba znamená trvalou změnu vzhledu pacienta. A ten se na tebe dívá nejen jako na lékaře, ale jako na člověka, který mu může vrátit důstojnost - nebo ji mu trvale vzít.
Chirurg musí mít ruku jako hodinový mechanik a srdce jako terapeut. Každý případ je jiný: poranění z dopravní nehody, vrozené vadě, nádory, deformity po rakovině. A každý z nich má rodinu, která očekává zázrak. Když se to nepovede, neznamená to, že jsi selhal. Ale v hlavě se ti to opakuje. Dvacetkrát za den. A to se nesčítá - násobí.
Proč se kolegové zhroutí?
Někteří se zhroutí po třech letech. Jiní po deseti. Není to otázka odolnosti. Je to otázka nevyřešeného stresu, který se nesmí vyjádřit. V chirurgii se neříká: „Dnes jsem se cítil špatně.“ Říká se: „Jdu dál.“
Chirurg, který se nezhroutil, nebyl silnější. Byl jen lepší ve skrývání. A to je nebezpečné. Stres, který se nesmí vyjádřit, se proměňuje v únavu, v nevraživost, v ztrátu empatie. A pak přijde den, kdy se ti nechce vstát z postele. Ne protože jsi nemocný. Protože jsi vyčerpán.
V jedné nemocnici v Brně se za poslední rok tři chirurgové rozhodli odejít z chirurgie. Ne proto, že dostali lepší nabídku. Protože už nemohli. Nebyli zdraví. Byli jen přežívající.
Co můžeš dělat, když vidíš, že kolega padá?
Nečekáš, až ti řekne: „Potřebuju pomoc.“ Když vidíš, že se v kuchyňce nechává kávu, kterou si sám připravil, a nechává ji studnout - to je signál. Když se při přehledu pacientů neptá na detaily, které dříve vždycky kontroloval - to je signál. Když se začne vyhýbat diskusím, přestane smát, přestane mluvit o rodině - to je signál.
Necháš ho v klidu. Neříkáš: „Co se děje?“ Řekneš: „Mám dnes odpočinek. Chceš jít na kávu?“ A pak ho necháš mluvit. Neřešíš. Neodporuješ. Neříkáš: „To jsem já už přežil.“ Jen posloucháš. A když skončí, řekneš: „Díky, že jsi to řekl.“
Nejsi terapeut. Nejsi psycholog. Jsi kolega. A někdy to stačí.
Co dělat, když jsi ty ten, co padá?
Nejsi slabý. Nejsi neúspěšný. Jsi člověk, který se snažil být dokonalý. A to je nemožné.
Když se ti nechce vstát, necháš si den volno. Neříkáš: „Nemůžu si dovolit.“ Řekneš: „Potřebuju den. Dám vám to vědět.“ A pak ho využiješ. Nejde o to, abys spal. Jde o to, abys nechal mysl být prázdná. Jde o to, abys neřešil případ, který ti nevyjde. Jde o to, abys si řekl: „Dnes nejsem chirurg. Jsem člověk.“
Necháš si poradit. Neříkáš: „To je pro slabší.“ Řekneš: „Potřebuju poradit s tím, jak se s tím vypořádat.“ A najdeš někoho, kdo to už prošel. Někoho, kdo ti řekne: „Já jsem taky přemýšlel, jestli to stojí za to. A pak jsem zjistil, že to nejde bez sebe.“
Co tým může udělat, aby to nebylo jen na jednom?
Nejsou to jen individuální problémy. Jsou to systémové. Když každý týden máš pět operací, dvě nouzové, a jednu přes noc - nikdo nevím, kdo kdy odpočine. Když nemáš plán na náhradu, když se někdo nemůže odpočinout, protože „kdo jiný to udělá?“ - pak se to zhroutí.
Nejlepší řešení? Pravidelné, neformální schůzky. Ne o pacientech. O tom, jak se lidé cítí. Jednou za měsíc. Bez záznamů. Bez hodnocení. Jen: „Kdo se dnes cítí přetížený?“ A když někdo poví, že ano - neřekneš: „To je normální.“ Řekneš: „Co můžeme změnit?“
Chceš-li, aby tým přežil, musíš ho nechat být lidský. Ne stroj.
Co se stane, když to ignoruješ?
Největší riziko není chyba v operaci. Je to chyba v týmu. Když jeden člověk odchází, zůstává těžší zátěž pro ostatní. A pak jich odchází další. A pak přijde ten, kdo už nemá koho, kdo by ho vyslechl. A ten se nevrátí.
V jedné nemocnici v Praze se po třech letech vyměnilo 70 % chirurgů. Ne proto, že nebyli dobrí. Protože se někdo rozhodl: „Už to nechci.“ A nikdo mu neřekl: „Můžeš to říct.“
Chirurgie není o odolnosti. Je o podpoře. A když podpora chybí, zaniká i odbornost.
Když se všechno zhroutí - co zůstane?
Zůstane tvoje ruka. Zůstane tvoje hlava. Ale zůstane i tvoje duše. A ta se nevyléčí léky. Ne výukou. Ne pracovním plánem.
Ona se vyléčí tím, že někdo řekne: „Vím, že to děláš dobře. I když se to nezdá.“
Zůstane tvoje schopnost věřit, že to, co děláš, má smysl. I když ti to nikdo neřekne. I když ti to nikdo nezdůvodní. I když ti to nikdo nevyplatí.
Protože maxilofaciální chirurgie není jen o kostech. Je o tom, jak se člověk vrátí k sobě. A někdy, když se to povede, je to ty, kdo jsi. A to je víc než odbornost. Je to lidskost.